Jak se lobbovalo o 150 miliard záruk
Nejvýznamnějším protikrizovým opatřením se po minulém týdnu nepochybně stává státní až 150 miliardová záruka za komerční úvěry, to znamená možnost napumpování až půlbilionu úvěrů do ochromených podniků.
Jeden by čekal, že o tak podstatném a drahém opatření bude velká politická, mediální a odborná debata plná expertíz a střetu ekonomů. Nebyla a není. Je přitom dosti neuvěřitelné, jak se nakonec prolobbovaly závěrečné parametry. Zde rekonstruuji dle svých zdrojů.
Ministryně financí se původně chtěla držet při zemi a vyjednávalo se o 50miliardových zárukách. Nakonec ustoupila, aby z toho nebyl jen další run na pomoc v nedostatečném objemu. Celkem rychle se našla i shoda na výraznější záruce za firmy s méně než 250 zaměstnanci (90procentní záruka oproti 80procentní pro větší firmy do 500 zaměstnanců).
Ale ministryně Schillerová se ani za nic nechtěla hnout ze základního parametru – portfoliovou záruku 25 procent bankám, tedy za kolik v tom stát „pojede“ a jak bude případně velká "Konsolidačka 2.0". Nižší podíl kromě nižšího rizika pro stát znamená i větší páku - dostali bychom se při těchto financích až na 600 miliard.
Jenže sněmovna řekla Schillerové ne. Samozřejmě tedy ne ona, ale především druhá část ANO: premiér Andrej Babiš (to je ten, jehož holding má obří úvěry u bank), konkurenční vicepremiér Karel Havlíček a samozřejmě hlavně banky, které tuší, že by se na účet státu dalo odmazat spousta ležáků.
Ve sněmovně se pak už jen událo tragikomické divadlo. Bez jakékoliv hlubší ekonomické debaty nastoupili k pultíku s pozoruhodně shodnými pozměňovacími návrhy poslanci různých stran. Že státní záruka má být vyšší, tlačil s úplně stejnými odstavci v důvodové zprávě předseda poslanců ODS Zbyněk Stanjura i poslanec ČSSD Roman Onderka – jeho návrh také nakonec prošel (záruka je 30 procent, Stanjura chtěl dokonce 33 procent).
Kdo si poslechl na plénu pana Onderku („Zaměstnanci potřebují podnikatele. Podnikatelé potřebují zaměstnance...“), pochopil, že formálně i stylisticky dobře napsaný pozměňovák nemůže být od tohoto zákonodárce. Taky že není.
Česká bankovní asociace rozjela velmi efektivní lobbing. Zástupci zašli za pánem sněmovny Jaroslavem Faltýnkem, ten jim to odkýval, ale nakázal jim sehnat podporu i v dalších klubech, aby on nebyl tak okatě proti Schillerové. Což lobbisté v dopisu vybraným poslancům celkem otevřeně o Faltýnkovi i přiznávají ("vyrozuměli jsme od něj, že ze strany MF stále panuje značný odpor k navýšení státní portfoliové záruky"). Vynikající se pak dokumentovaná reakce poslance ANO Jana Řehounka: „Text pozměňovacího návrhu jsme poskytli i panu poslanci Řehounkovi, jakkoli samozřejmě z jeho pohledu, pokud se nepodaří vytvořit širší názorovou koalici ve prospěch tohoto PN, bude obtížné s tímto návrhem aktivně pracovat vzhledem k jeho politické příslušnosti.“
Takže se rozjelo lobbování přes všechny významné ekonomické spojky do stran – oslovili se pánové Stanjura za ODS, Onderka za ČSSD, Kalousek za TOP 09, Martínek za Piráty, Dolejš za komunisty a další.
Výsledkem bylo, že jak Onderka, tak Stanjura navrhli úplně stejné odvodnění připravené ČBA. Debata následně veškerá žádná. Vytoužených 33 procent bankám neprošlo, ale 30 procent je pořád o dost lepší než 25 procent původně od Schillerové.
Jakmile byla podpora přes „druhé strany“ sehnána, mohl Faltýnek se svou většinou konečně otevřeně zvednout ruku proti své vládě a prohlásit to za vůli napříč celou sněmovnou. Z klubu ANO proti Faltýnkem a bankami orchestrovanému návrhu, který ministryně financí striktně odmítala, hlasovali jen čtyři poslanci.
A takto se u nás rozhoduje o stovkách miliard – to není stav legislativní nouze, to je spíše stav intelektuální a zákonodárné nouze.
|
